šíření kůrovce

Kůrovec napadá zpravidla smrky starší 60 let v prosluněných porostních stěnách, nejčastěji jižní a jihozápadní orientace (Zahradník, 2007). Teprve v případě přemnožení napadá brouk zastíněné stromy uvnitř porostu, mladší smrky nebo ojediněle i jiné druhy (modřín opadavý a borovice lesní). Z uvedeného popisu preferenčního chování kůrovce je možné identifikovat i hlavní faktory ovlivňující jeho šíření. Patří mezi ně faktory struktury porostu, klimatu a historického i současného způsobu hospodaření.

Nejpravděpodobnější místa počátečního výskytu kůrovce jsou porostní stěny smrků (skupina stejně vysokých stromů na okraji porostu), které vznikly po předchozí plošné těžbě dřeva nebo poškození porostu větrem. Dále jsou pak ohroženy porosty s nízkým zápojem korun vzniklé probírkovou těžbou. Z tohoto důvodu je nevhodné členění hospodářského lesa na homogenní bloky stejně starých stromů a jejich plošnou těžbu, ale přírodě blízké hospodaření, udržující větší věkovou různorodost. V chráněných územích se někdy přistupuje k ponechání narušených lokalit vlastnímu vývoji, protože vytěžením polomu po vichřici se naruší lesní ekosystém a vznikne nekompaktní les více náchylný k dalšímu poškození větrem. Věk porostu je také důležitým faktorem, protože je prokázáno, že pravděpodobnost narušení porostu během vichřice nebo kůrovcem výrazně stoupá se stářím porostu, kvůli jeho proředění (Brůna et al., 2013). Starší stromy jsou také náchylnější na působení sucha, výskyt dřevokazných hub např. václavek a kořenových hnilob.

V současné době je největším faktorem ovlivňující masivní šíření kůrovce a vznik kalamit dlouhotrvající sucho a oteplování jako důsledek klimatické změny v kombinaci s historickou změnou druhové skladby našich lesů. Sucho negativně ovlivňuje vitalitu smrku, který má plochý kořenový systém pronikající jen několik decimetrů do půdy. Mělký kořenový systém není schopen se přizpůsobit klesající hladině vody v půdě a dochází k vegetačnímu stresu, který nastává při ročním úhrnu srážek nižším než 600 mm (Pospíšil, 2019). Primárně suchem oslabený strom pak hůře odolává náletům pionýrských brouků. Probíhající oteplování pak přispívá rychlejšímu vývoji lýkožrouta smrkového a šíření dalších druhů, hlavně lýkožrouta severského. Ve starší literatuře se uvádí, že v nižších polohách zhruba do 700 m. n. m. má kůrovec dvě generace do roka, v horských oblastech pak pouze jednu (Zumr, 1985). To už ale neplatí. Dle současných záznamů jsou běžné dvě generace na celém území republiky, v teplejších lokalitách tři a více, přičemž každá další je 3 - 10 početnější, než ta předchozí (Zahradník a kol., 2017).

Původně se smrkové lesy vyskytovaly pouze na hřebenech hor (Šumava, Krkonoše), protože potřebuje relativně chladné a vlhké prostředí a kůrovcové kalamity byly přirozenou součástí obnovy porostu. Historicky byly však u nás vysazován smrk jako základní hospodářská dřevina i na nepůvodních stanovištích v nižších polohách, kde pro něj nejsou optimální podmínky. Nyní tyto monokultury nejsou schopny odolávat klimatické změně a plošně podléhají kůrovci. V současné době se začíná prosazovat přírodě blízký způsob hospodaření v lese. To znamená zvýšit podíl přirozené obnovy lesa ze semenáčků, méně plošné těžby a zakládání lesů s původním druhovým složením pro danou lokalitu (Svoboda, 2019).